Familiar defect

Ahoj. Chtěla bych přidat první článek ze života loosera. Ano, z mého života. Jde o tohle...skoro každý si myslí, že má něčím zvláštní, potrhlou rodinu. A musím říct, že každý má asi pravdu. Ano, vždycky se najde nějaká ta černá ovce, že ano. Prostě neexistuje rodina, která by byla slušná třeba jako...no třeba jako rodina Aničky a Tomíka (těch z Pipi Dlouhé punčochy). U nás to je ale podle mého názoru úplně jinak. Z tátovy strany je to v pohodě. Ano, sice tu je bratranec, který rád prochlastá každý volný pátek a sobotu a ano, taky je tu sestřenice, která se zahazuje s vyděračským kreténem, ale jinak je to celkem cajk. Máme tam klasicky taky boháče, dlužníky a spořádaou rodinu. Všichni jsou to milí lidé, to se musí nechat a když se jednou za čas sejdeme, kouká z toho docela zábava. Ale mamčina větev má prostě vadu. Já jí říkám Božský syndrom. Jde o toto: Odmala mi je vtloukáno do hlavy, že mí strýci jsou bohové. Vážně. (Ano, oni sami mě tomu donutili na čas věřit). Je to taková rodinná nemoc. Teď se jedná hlavně o dva mé strýce - matčiny bratry - a matčiné dva bratrance. Dohromady tvoří kupu takové, podle nich, božské sekty. Když se sejdou oplývají vtipy, kterým se mějí jen oni, což je podle mě docela trapné na to, že se jejich věk pohybuje od 27-36 let. Další jejich jaký-si znak je ostatním říkat "negrové". Mimochodem, já mám tu čest a stala jsem se "Negřátkem", což je podle mě úplně super - zvlášť když mě tak nazvou na veřejnosti. Samozřejmě nesmím opomenout, že v každém jejich monologu se musí alespoň jednou vyskytovat spojení Bůh, jsem a já. Bez toho by to prostě a jednoduše nešlo. A tak si můžete vytvořit obrázek naší rodinné idylky, která je asi tak dokonalá jako božství mých strýců. Tímto se loučím a Amen. :)))

Vaše blogísek (a nezapomeňte napsat něco do komentářů - ach jo, to zní jako zoufalá žadonící roztomilá dívčina s velkýma modrýma očima a věnečkem ze zvadlých květin - teď musíte dát ten komentář na stopro - ok, to bylo ubohé, uznávám)

Lick the air....yes, it's X-mas!

Ok, můj první článek je tady. Jsem docela nervózní...výdech, nádech, výdech, nádech...ok, zas tak moc ne. Vybrala jsem si jednoduché téma --> Vánoce!

Je to hezké období. Sladkosti (tím se rozumí cukroví), dárky (nové věci), prázdniny,...nemusím se s tím asi moc vypisovat, protože předpokládám, že každý, kdo vyrůstal v Česku nebo na Slovensku ví, o co se jedná (nikdo jiný si to v češtině asi přečíst nezvládne).

Já se tu ale nechci bavit o tom, jak moc se na Vánoce těším (protože se na ně zas tak moc netěším), co si přeji pod stromeček (nic moc), ani tu nechci psát dojemné slohovky typu: Vánoce. Vůně perníku, posolených silnic, ohně svíčky, která zapálila dům sousedům za podtónu krákání Justinovi verze All I want for Christmas is jůůůůůůůůůůů. Proč? Protože za a) moc mi to nejde. b) to teď asi najdete na každém druhém blogu a co je největším snem všech teenagerů dnešní doby? Být originální...

Znáte ten pocit, když pod stromeček dostanete přesně to, co jste si napsali/řekli/přáli? Takové to vnitřní "Juchúú" a hned potom nával adrenalinu, který ale postupem času opadá a nahradí ho vlny štěstí. (Ok, začíná se to docela podobat slohovce, ale nebojte se, pokusím se to zachránit). Mě se to stává každý rok, protože k nám chodí Ježíšek, který přehlíží všechny mé hříchy a nedostatky. Ano, i mojí neskutečnou lenost, příšerné zlozvyky, mezi které se řadí: skákání lidem do řeči, někdy až bolavá upřímnost a kousání si nehtů - tak to se sem nemělo dostat; také se mu celkem daří přehlížet moje neskutečná osobní nezajímavost, za kterou vlastně nemůžu a mé vyjadřování, které má lepší snad dokonce i můj dvouletý bratr). 

Tak, už jsme dostali dárek, kocháme se jím a stále nemůžeme uvěřit, že je náš. Jenomže potom (alespoň u mě to tak je - ano asi jsem divná), začnu přemýšlet. A nepřemýšlím o takových těch normálních věcech typu: Ty jo! Tak se těžím až ten dárek ukážu např, Karlovi! Přemýšlím o věcech typu: Nejsmutnější je, že já se tu raduju z nějakýho pitomýho iPadu a v Africe mezitím umírají na Ebolu. My se radujeme a oni umírají, Co to je za hnusný paradox? Proč musí někdo Vánoce prožít u hromadného hrobu a koukat se na místo, kam mu nejspíše uložili jeho vlastního "Ježíška".

Ach jo...a je to tu. Závěr článku. Nevím, co mám napsat. Snad nějaké ponaučení, jenomže to není, Každý si z té mé patlaniny musí vyvodit svůj vlastní závěr. Já vím. Na Vánoce je tohle dost smutné téma a omlouvám se, jestli jsem vám tím zkazila den, ale musela jsem se někam "vyjádřit". 

Kdyby se vám  můj článek líbil, zvěčněte se v komentářích (povzbuzuje mě to k psaní dalších podobných slátanin). Kdyby se vám můj článek nelíbil, rychle odejděte, protože zřejmě umíte číst (ale předtím nezapomeňte napsat, co se vám nelíbilo, jinak se nebudu moc zlepšit).

Christmas is all around

Christmas Tree