Familiar defect

Ahoj. Chtěla bych přidat první článek ze života loosera. Ano, z mého života. Jde o tohle...skoro každý si myslí, že má něčím zvláštní, potrhlou rodinu. A musím říct, že každý má asi pravdu. Ano, vždycky se najde nějaká ta černá ovce, že ano. Prostě neexistuje rodina, která by byla slušná třeba jako...no třeba jako rodina Aničky a Tomíka (těch z Pipi Dlouhé punčochy). U nás to je ale podle mého názoru úplně jinak. Z tátovy strany je to v pohodě. Ano, sice tu je bratranec, který rád prochlastá každý volný pátek a sobotu a ano, taky je tu sestřenice, která se zahazuje s vyděračským kreténem, ale jinak je to celkem cajk. Máme tam klasicky taky boháče, dlužníky a spořádaou rodinu. Všichni jsou to milí lidé, to se musí nechat a když se jednou za čas sejdeme, kouká z toho docela zábava. Ale mamčina větev má prostě vadu. Já jí říkám Božský syndrom. Jde o toto: Odmala mi je vtloukáno do hlavy, že mí strýci jsou bohové. Vážně. (Ano, oni sami mě tomu donutili na čas věřit). Je to taková rodinná nemoc. Teď se jedná hlavně o dva mé strýce - matčiny bratry - a matčiné dva bratrance. Dohromady tvoří kupu takové, podle nich, božské sekty. Když se sejdou oplývají vtipy, kterým se mějí jen oni, což je podle mě docela trapné na to, že se jejich věk pohybuje od 27-36 let. Další jejich jaký-si znak je ostatním říkat "negrové". Mimochodem, já mám tu čest a stala jsem se "Negřátkem", což je podle mě úplně super - zvlášť když mě tak nazvou na veřejnosti. Samozřejmě nesmím opomenout, že v každém jejich monologu se musí alespoň jednou vyskytovat spojení Bůh, jsem a já. Bez toho by to prostě a jednoduše nešlo. A tak si můžete vytvořit obrázek naší rodinné idylky, která je asi tak dokonalá jako božství mých strýců. Tímto se loučím a Amen. :)))

Vaše blogísek (a nezapomeňte napsat něco do komentářů - ach jo, to zní jako zoufalá žadonící roztomilá dívčina s velkýma modrýma očima a věnečkem ze zvadlých květin - teď musíte dát ten komentář na stopro - ok, to bylo ubohé, uznávám)