Co bych řekla, ale nemůžu - škola

Tenhle článek jsem vykopala v konceptech. Ani nevím, proč jsem ho tehdy nedopsala, každopádně, stále ještě nemám dostatečnou praxi tak mě prosím omluvte (Ano, a teď všichni hromadně a obřadně zapomeneme na mých předchozích asi deset blogů, které jsem pokaždé naprosto pohnojila)

Dneska jsem si tématem zvolila "Co bych řekla, ale nemůžu". Moje inšpiráce má kořeny ve stránce Blog.cz (ne, vůbec jim nedělám reklamu). Mají to publikováno jako Téma týdne, tak mě zajímá, co ze mně nakonec vyleze. 

Úvodem:

Myslím, že je mnoho věcí, které se vám v průběhu dne honí v hlavě, ale je lepší se o nich nezmiňovat. Můžou to být různé narážky, představy nebo v některých až moc depresivních případech jen prosté hysterické křičení písmene "Á!". Mě osobně stojí nejvíc úsilí se přemáhat ve škole. Určitě to znáte...

Příklad:

Je nádherný den. Venku svítí slunce, obloha je téměř bez mráčku a vy skoro cítíte, jak na zahradě vašich sousedů rostou jahody. Celý váš výhled z okna školy připomíná obrázek z knížek Josefa Lady. Vzduch je nasáklý vůní jediného jídla, které se povedlo kuchařkám nezkazit.
V ten moment se cítíte skvěle. Natáhnete si nohy, narovnáte se, protáhnete se a s láskou se podíváte po spolužácích, kteří vypadají na ranním světle ještě hůř než obvykle. Zatřesete hlavou a zívnete. Je čas složit další básničku na téma "Škola je peklo. Peklo je škola. Peklo je lepší, škola je nuda."
Jenomže potom přijde do třídy učitelka. Představme si jí jako hnědovlasou oplácanou babu s plátěnou taškou přes rameno (tímto se omlouvám naší dějepisářce, promiňte). Všichni ve třídě se postaví a čekají na její povel.
Mě si zase představte jako Zdenu Novákovou. Hnědovlasou, modrookou, znuděnou holku z poslední lavice, která si jako jediná nestoupá, protože s naprostou jistotou ví, že jí úča ve předu stejně nevidí.

Uběhne prvních pár minut. Pomalu začínám vypínat.
"Tak a k tabuli dneska půjde.....Zdeňka Nováková!" z vašeho pochmurně dokonalého denního stereotypu vás vyruší hlas, který prořezává ticho, které do té doby panovalo ve třídě, na tisíc malých kousků skla.
Znejistím.
Řekla vůbec Zdeňka Nováková? Řekla?
Začnou se vám potit ruce a zmateně listujete sešitem.
"Rychleji by to nešlo?" prohodí úča unaveně a nasadí výraz témeř shodný se sovou, kterou někdo omylem vzbudil ve dne. Zvedáte se z lavice, protože teď už vám konečně došlo, že ne, opravdu řekla vaše jméno a podruhé ne, ve vaší třídě se kromě vás nikdo jiný Zdena Nováková nejmenuje. "Tak co, učila jste se?"

Ha! A je tu první situaci, kdy odpovídám naprostý opak toho, co si myslím.

"Přirozeně." řeknu vesele. Nezaujatý pozorovatel by mě nejspíše označil za podobnou s nějakým petshopákem či mrkací pannou, protože se mi hlava kýve a mrkám jako člověk trpící nějakým syndromem. 

"Tak mi řekněte, co to je astroláb." mrká nazpátek úča. Zůstávám na ní vyjeveně koukat. Třídou se roznese vzrušený šepot. Jsou jen dvě možnosti, jak si vysvětlit, proč nemám potuchy, co to právě řekla.
a) jsem blbá
b)zasedla si na mě

"Prosím?" zeptám se s lehkou arogancí v hlase. Už mi začíná docházet trpělivost.

"A-stro-láb." slabikuje klidně, jako by mě chtěla naštvat. Zavrtím hlavou a následně se jdu posadit.

Omlouvám se za zdlouhavost tohoto příspěvku. Napsala bych tam toho mnohem víc, ale už tak se mi to zdálo dost dlouhé. Proto to budu psát na víc etap. 
Kdybyste mě chtěli potěšit, zvěčněte se v komentářích (byla bych vážně moc ráda). Věděla bych, že si to někdo čte.
Děkuji.
-K